Diskografia: Desať ostrých chili papričiek

Red Hot Chili Peppers, legendární funk-rocková formace z prosluněné Kalifornie, se po delší době vrací s novým, v pořadí už desátým albem. To je dostatečný důvod k tomu, abychom nahlédli do jejich bohaté historie a připomněli si, jak moc se kapela proměnila od vydání debutové desky.

Historie skupiny Red Hot Chili Peppers je opravdu barvitá a muzikanti si rock’n’rollový život skutečně užili. V jejich příběhu nechybí drogy, smrt, pěsti, ale také pevné přátelství a hlavně spousta skvělé hudby. Mladší generace bude kalifornskou partičku znát asi hlavně díky albům “Blood Sugar Sex Magik” a “Californication” (včetně toho, co následovalo), což je škoda. V souvislosti s vydáním desátého alba “I’m With You” se určitě hodí si připomenout, čím vším RHCP za svou skoro třicetiletou kariéru prošli a vzpomenout na jejich nahrávky. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás přivítal na funkové pouti po albech Red Hot Chili Peppers.

Hillel Slovak a začátky

U Redhotů měli na nahrávky vždy největší vliv kytaristé. Tím úplně prvním byl Hillel Slovak, který kapelu založil společně se zpěvákem Anthonym Kiedisem, baskytaristou Michaelem Balzarym (kterého všichni znají pod přezdívkou Flea) a bubeníkem Jackem Ironsem. Irons se Slovakem sice působili v kapele What Is This? a své působení v RHCP brali jen jako úlet, ale měli velký podíl na tvorbě prvních písní. Když si formace všimlo vydavatelství EMI a podepsalo s nimi smlouvu, Slovak s Ironsem odešli a byli nahrazeni kytaristou Jackem Shermanem a bubeníkem Cliffem Martinezem. V nové sestavě natočili první album “The Red Hot Chili Peppers”.

První album se Kiedisově partě moc nepovedlo. Přestože podle pamětníků to už tehdy byla naživo smršť, na nahrávku se té energie moc nepřeneslo. Nelze za to úplně vinit kapelu, pro kterou bylo nahrávání ve studiu přeci jen ještě nová zkušenost. Vina jde jednak na triko producentovi Andymu Gillovi ze slavných Gang Of Four (ti mimochodem v době vzniku debutového alba RHCP točili hodně slabé desky), jenž chtěl zvuk skupiny posunout k více mainstreamu, a také ne moc příznivé atmosféře mezi muzikanty. Především nový kytarista Jack Sherman do party zrovna moc nesedl. Přestože album zní dost plytce a kromě pár povedených skladeb jako “True Men Don’t Kill Coyotes” a “Get Up And Jump” obsahuje spíše vatu, určitě stojí za poslech. Škoda, že Redhoti neměli větší možnost zasáhnout do finální podoby. Demo, které natočili ještě se Slovakem a Ironsem, prý znělo mnohem lépe.

Freaky Styley

Co se nepovedlo na debutu, bylo vrchovatě vynahrazeno na albu číslo dvě. To v jejich kariéře patří k těm nejlepším. Vrátil se Slovak, na producentské křeslo usedl funkový guru George Clinton, dechy si vzali na starost Fred Wesley, Maceo Parker a Benny Cowan a vznikla svérázná, uvolněná nahrávka plná radosti – Red Hot Chili Peppers nikdy nebyli blíže čisté funk music jako na “Freaky Styley”. Důvodů, proč to najednou začalo fungovat, je víc. Ani sám producent by nic nezmohl, kdyby chyběly silné skladby a kdyby kapela nebyla soustředěná. V období nahrávání této desky se vyčistila atmosféra a byla chuť natočit pořádné funkové album. Kolekce sice obsahuje i coververze (zvláště podařený cover “If You Want Me To Stay” od Sly And The Family Stone), ale autorské písně za nimi nepokulhávají. Pro fanoušky funku je “Freaky Styley” povinnost!

The Uplift Mofo Party Plan

Poslední album s Hillelem Slovakem a také jediné, které natočili v původní sestavě, protože se po odchodu (respektive vyhazovu) Martineze vrátil Jack Irons. Z desky na vás od začátku dýchá radost z toho, že jsou čtyři kamarádi pohromadě. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že tato idyla nebude mít dlouhého trvání. Všudypřítomné drogy se ale na kvalitě nahrávky nepodepsaly a Slovak je na “The Uplift Mofo Party Plan” ve svém živlu. On je tím hnacím motorem, který dokáže smíchat funk s metalem a reggae a do toho stvořit nádhernou melodii jako v “Behind The Sun”. Skladby “Me And My Friends” a “Backwoods” se držely v koncertním setlistu po dlouhé roky a deska se jako první podívala do americké albové hitparády, a to i přesto, že se žádnému singlu v žebříčcích moc nedařilo. Singl “Fight Like A Brave” ale měl zvláštní význam pro Kiedise. Ten v něm popisuje svůj boj se závislostí na heroinu, který na rozdíl od Slovaka vyhrál. Albem “The Uplift Mofo Party Plan” se uzavírá jedna kapitola v historii Red Hot Chili Peppers.

John Frusciante a zrod zlaté sestavy

25. června umírá na předávkování Hillel Slovak a skupinu vzápětí opouští i Irons, protože “nechce být v kapele, ve které mu umírají kamarádi”. Kiedis a Flea před sebou měli nelehký úkol – najít nového kytaristu a bubeníka s tím, že bylo důležité, aby noví spoluhráči přinesli tu správnou chemii. Po nezdařeném pokusu zkusit to s kytaristou DeWaynem McKnightem ze slavných Parliament a bubeníkem D. H. Peligroem z punkrockových Dead Kennedys, který skončil jejich vyhazovem, našli pánové skvělou posilu. Posledně jmenovaný je seznámil se svým kamarádem Johnem Frusciantem. Tento osmnáctiletý kytarista zaujal svou vášni ke hře na kytaru a vášní k Red Hot Chili Peppers vůbec (byl už od patnácti velký fanoušek). Posledním do party byl bubeník Chad Smith, který vzešel z konkurzu. Tahle sestava, která je vůbec tou nejslavnější, se poprvé ukázala na albu “Mother’s Milk”.

“Mother’s Milk” bylo pro Redhoty důležité. Na něm se mělo ukázat, jak funguje nová sestava s Frusciantem na kytaru. Povedlo se ale tak maximálně z půlky. Albu by prospěla koncentrovanější produkce, protože zní, jako by si muzikanti nebyli vlastně úplně jistí, jakým směrem se vydat. Navíc Frusciante byl příliš ovlivněn Slovakem, což výsledku taky moc neprospělo. Proti předchozím deskám je na “Mother’s Milk” příliš mnoho skladeb jen do počtu. Je známo, že Red Hot Chili Peppers skládají tak, že jamují a vždycky z toho něco vyleze. Tady ale máte pocit, že většina skladeb zůstala v rozdělaném stádiu. Přesto se kousky jako “Higher Ground” (původně Stevie Wonder) nebo “Knock Me Down” povedly. Mimochodem “Pretty Little Ditty” vysamplovali Crazy Town pro svůj velký hit “Butterfly”. Důležité nakonec ale je to, že nahrávka byla relativně úspěšná. Získala zlatou desku a díky singlu “Taste The Pain” se kapela poprvé podívala do britské hitparády na 29. místo. Otevřela si tak cestu k průlomovému albu…

Blood Sugar Sex Magik

RHCP změnili vydavatelství, spojili se s hiphopovým producentem Rickem Rubinem a natočili své nejlepší album. Místo klasického jamování se tentokrát muzikanti zaměřili na strukturu skladeb, díky čemuž je mezi “Blood Sugar Sex Magik” a předchozím “Mother’s Milk” až propastný rozdíl v kvalitě. Frusciante konečně ukázal, že je neuvěřitelně talentovaný kytarista. Kiedis, ač pěvecky nenadaný, začal méně rapovat a více zpívat a hlavně kromě mixu funku, metalu a rapu došlo tentokrát i na pomalé skladby. Singl “Under The Bridge” zná koneckonců skoro každý. Kromě něj ale na nahrávce najdete i funkrockový nářez “Give It Away”, funk metal “Suck My Kiss” nebo melancholickou “Breaking The Girl”. “Blood Sugar Sex Magik” byl bezesporu jasný krok blíže k mainstreamu, ale album je natolik vyvážené, že jak funkové řádění, tak melancholické dojímání se skvěle vyrovnávají. Těch neuvěřitelných sedmdesát čtyři minut se zkrátka musí každý královsky bavit a je škoda, že podobnou nahrávku kapela už nikdy nenatočila. Je to bezpochyby jedno z nejzásadnějších alb devadesátých let.

První oficiální výběr, který nahrávací společnost EMI vydala poté, co muzikanti přešli k Warnerům. Pokud chcete zjistit, jak kapela zněla ve svých začátcích a nechce se vám pořizovat všechny řadovky, je pro vás “What Hits!?” skvělá volba. Navíc zde najdete i “Under The Bridge”.

Dave Navarro a ztracená cesta

V půlce turné k albu “Blood Sugar Sex Magik” opustil Red Hot Chili Peppers Frusciante. Závislý na heroinu a zničen nenadálou slávou se kytarista zavřel ve svém domě v Kalifornii a úplně se odstřihl od okolního světa. Pro kapelu to znamenalo najít náhradu. Chad Smith navrhl kytaristu rozpadlých Jane’s Addiction, kterým nebylo nikdo menší než sám Dave Navarro. Ten si ale s kapelou úplně nesedl, a tak z této spolupráce vzešlo pouze jedno album – “One Hot Minute”.

Kiedis se po pěti letech vrátil k fetování, studnice nápadů Frusciante byl pryč a Navarro nebyl zrovna funkový fanoušek. “One Hot Minute” bylo pro kapelu těžké album, takže vzhledem k okolnostem to vlastně nedopadlo až tak špatně. Jasně, stejně jako u “Mother’s Milk” chyběla soustředěnost, s níž tentokrát nedokázal nic udělat ani Rick Rubin. Vždyť na albu zpívá ve dvou skladbách Flea! Na funk víceméně zapomeňte, ten se objeví jen výjimečně (“Aeroplane”). Prim hrají metalové rify a psychedelie a co se týče textů, tak oproti “Blood Sugar” ubylo sexu a přišla na řadu temnější témata (často drogová). Přes spoustu odpadu se na “One Hot Minute” najdou úžasné momenty, kvůli kterým se určitě vyplatí mu dát šanci. Hned úvodní “Warped” je skvěle našláplý otvírák (Kiedisovo volání o pomoc), “My Friends” je zase jakýmsi pokračováním “Under The Bridge” a “Aeroplane” je zkrátka hit jako kráva a nepochopím, jak jej kapela může nehrát na živo. Po skvělém “Blood Sugar” bylo “One Hot Minute” obrovským zklamáním, což se projevilo i na prodejích. Z dnešního pohledu album opravdu nepůsobí zas tak špatně, ale i tak se asi nikdy nezbaví statusu černé ovce v diskografii Red Hot Chili Peppers. Alespoň v očích samotné kapely.

Návrat Fruscianteho = návrat na vrchol

V průběhu roku 1998 dostal Dave Navarro padáka – především kvůli drogové závislosti, ale taky kvůli hudebním neshodám. V té době byl Kiedis už téměř čistý (úplně se ze závislosti vyhrabal o dva roky později) a hlavně se s drogovou závislostí vypořádal Frusciante. Když zkraje roku 1998 skončil po třech měsících odvykací kůru, přišel ho navštívit Flea a nabídl mu, jestli se nechce vrátit do kapely. Frusciante nabídku přijal a formace se zavřela do studia, aby natočila “Californication”.

“Californication” je jednoznačně nejúspěšnějším albem RHCP. Čtrnáct milionů prodaných kusů a šest úspěšných singlů mluví za vše. Stávají se součástí mainstreamové rockové scény a také jednou z nejúspěšnějších rockových kapel vůbec. Nutno dodat, že zaslouženě, protože “Californication” je povedené album. Zapomeňte na metal nebo psychedelii “One Hot Minute”, místo toho nám muzikanti servírují nahrávku postavenou na popových melodiích, kde i toho funk rocku je sakra málo. Ale zas tak moc to nevadí, protože “Scar Tissue” nebo titulní skladba jsou opravdové klenoty. “Around The World” nebo “Parallel Universe” připomenou dobu “Blood Sugar” a “Road Trippin'” zní, jako by Redhoti poslouchali desky Paula McCartneyho. Albu ale bohužel zhruba v půlce dojde plyn. Kdyby byly vypuštěny tak tři až čtyři skladby, nahrávce by to prospělo. Přesto se muzikantům společně s Rickem Rubinem podařilo natočit klasickou nahrávku, na kterou do dnešního dne nedá spousta fanoušků dopustit. A co je nejvíc důležité, “Californication” ustanovilo sound, na kterém formace staví do dnes. I když ne tak úspěšně.

By the Way

John Frusciante se ujal taktovky a pod jeho vedením vzniklo něco, co se dalo považovat jako logický krok pro Red Hot Chili Peppers – zopakovat úspěch “Californication” a přiblížit se ještě více mainstreamu. Bohužel. Samozřejmě album nejde odepsat kvůli tomu, že je komerční. Problém je v tom, že poprvé v celé kariéře začali Redhoti nudit. Pryč je jakákoliv funkyáda. I funkem lehce načichlé skladby jako “By The Way” nebo “Can’t Stop” zní, jako by byly nahrávány tak, aby se daly pustit v rádiu. A to je přesně to, proti čemu kapela zkraje své kariéry bojovala. Jenomže ono se hodně rychlé zvyká na úspěch. Ale abych nebyl úplně nespravedlivý – jak výše zmíněné singly, tak pomalejší věci jako “Universally Speaking” a “The Zephyr Song” posluchače lehko očarují. Jenom škoda, že se utahanost táhne celou nahrávkou. Kdyby někdo alespoň trochu poslouchal připomínky baskytaristy Fleaho, jenž usiloval o více punkovější zvuk. Jedno se jim ale musí nechat – podařilo se jim komerčně navázat na “Californication”, a to nebyl zrovna lehký úkol.

Tentokrát se rozhodli vydat výběr největších hitů Warneři. Kolekce se zaměřuje na období s Frusciantem na pozici kytaristy a až na singl “My Friends” vypouští “One Hot Minute” (což určitě bylo rozhodnutí samotné kapely). Takže kompletní výběr sice není, ale alespoň přináší dvě novinky – “Fortune Faded” a “Save The Population”.

Dosud jediné živé album Red Hot Chili Peppers natočené v londýnském Hyde Parku v červnu 2004. Přestože není moc o co stát, záznam slouží jako dokument toho, jak hudebníci v té době zněli, včetně pár zajímavých coververzí (“I Feel Love” od Donny Summer nebo “Sunday Bloody Sunday” od U2). Nic víc, nic míň.

Stadium Arcadium

“Stadium Arcadium” se sice natáčelo na stejném místě jako “Blood Sugar”, ale žádný návrat ke kořenům se nekonal. Frusciante byl ve svém živlu a sypal jeden riff za druhým, takže místo plánované rychlo-nahrávky ve stylu raných The Beatles vzniklo hned dvojalbum. V historii populární hudby vznikla spousta vynikajících dvojalb, ale “Stadium” se k ním těžko zařadí. A to i přes to, že zabodovalo na celé čáře u publika i kritiků (sedm nominací na ceny Grammy a pět získaných gramofónků jsou toho jasným důkazem). Problém je, že se toho na desce zas tak moc neděje, a i když si ji pustíte několikrát po sobě, skladby vám budou víceméně splývat. Ke světlým výjimkám patří našlapaná “Storm In A Teacup”, na které Redhoti ukazují, že to ještě pořád umí rozjet, nebo celkem vtipná “Hump de Bump”. Přesto k těm nejznámějším bude vždy patřit “Dani California” (vykradený Tom Petty). Nejeden fanoušek si musel po poslechu nahrávky povzdechnout: “Kam se poděla všechna ta energie?”

Frusciante odchází, Klinghoffer přichází

John Frusciante byl v posledních letech hnací motor Red Hot Chili Peppers, a tak všechny překvapilo, když oznámil, že opět kapelu opouští. Tentokrát se to obešlo bez většího dramatu – prostě se chce věnovat vlastním projektům, to je vše. Opuštěným muzikantům chvíli trvalo, než se z toho vzpamatovali, ale nakonec se spojili s Joshem Klinghofferem. Ten s hudebníky už v minulosti vystupoval a také často spolupracoval s Frusciantem, takže tohle spojení až tak nečekané není. V téhle sestavě debutují na desce “I’m With You”.

Trvalo to pět let, než jsme se dočkali desáté studiové desky. Otázka je, jestli to čekání stálo za to. “I’m With You” jde proti všemu, čím byly papričky na začátku své kariéry. Zatímco tehdy šlo hlavně o to, aby to byla pořádná jízda a nějaké hluboké přemýšlení šlo stranou, nejnovější nahrávka je zamyšlená a zběsilou rockovou jízdu vystřídalo disco a skladby postavené na pianu. Nahrávka nejvíce potěší příznivce basových linek, protože v centru dění je tentokrát Flea (před tím to vždy byli kytaristé). Vynahradil si tak ty roky, kdy hudba Red Hot Chili Peppers přestala být funky. “I’m With You” je funky, ale tak trošku jiné. Kapela spolu s Klinghofferem se totiž snaží prozkoumat oblasti před tím nepoznané (například již zmíněný disco rytmus). Zda-li zvolený směr bude zúročený úspěchem, se dá jen těžko předvídat, ale pilotní singl “The Adventures Of Rain Dance Maggie” si v hitparádách vede velice úspěšně. Dá se předpokládat, že úspěšné budou i songy “Look Around” a “Brendan’s Death Song”, které mají hitový potenciál.


Závěrem

Tím pouť po albech Red Hot Chili Peppers zatím končí. Je to až k neuvěření, jakými stylovými přemety si kapela za těch téměř třicet let prošla. Ne vždy ty proměny proběhly k nadšení fanoušků, ale vždy jim přinesly nové publikum. Momentálně se dostávají pomalu do pozice dinosaurů a až čas ukáže, kolik let jim ještě zbývá, než vyhynou. Zatím to vypadá, že jsou se svou rolí spokojení. Vzhledem k tomu, kolik toho dosáhli, na to ale mají plné právo.

Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/35837/Deset-ostrych-chili-papricek

in: Kategória článku: Články ohľadom albumov, Všetky novinky · tagged:

Pridaj komentár