Makrorecenzia albumu “I’m With You”

Na novou desku Red Hot Chili Peppers se čekalo hlavně z toho důvodu, že je první s novým kytaristou, tedy první po odchodu Johna Fruscianteho. A nyní, pět let od “Stadium Arcadium”, je to tu – album “I’m With You”. Jak dopadlo v makrorecenzi? Neváhejte a čtěte…

Pětiletka mezi “Stadium Arcadium” a novinkou “I’m With You” byla v táboře Red Hot Chili Peppers vyplněná dramatickými událostmi. Tou nejzásadnější byl odchod Johna Fruscianteho z kapely a příchod nového kytaristy, jednatřicetiletého Joshe Klinghoffera. Že měla tato akce zásadní dopad na zvuk kapely, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, dle slov hlavní recenze Jakuba Malara to ovšem bylo to nejlepší, co kapelu mohlo potkat, a tato změna muzikantům jen prospěla. “‘I’m With You’ je to nejlepší, co Redhoti natočili od ‘Californication’,” napsal a chválami nešetřil, ač v celkovém dojmu album udělil sedmičku. Názory čtveřice redaktorů a jedné redaktorky se od těch jeho vlastně až tak moc neliší, i když jsou spíše negativnější, a v průměru si tak “I’m With You” odnáší dvaašedesát procent.

Kristina Bílá – Chili, a to je koření…! (7/10)
Vztah ke kapele: Prostě Redhoti! PŘED: Hmmm, desátá deska RHCP. Jak moc můžou pánové po třiceti letech ještě překvapit? “Stadium Arcadium” – to byla až na pár songů libová nuda, co? Největší persóna, John Frusciante, udělal pá pá a já mám chuť rozšlapat všechny jejich desky. Josh Klinghoffer – kdo to jako je? A singl “The Adventures Of Rain Dance Maggie” mě na bránici lechtá leda díky Anthonyho kníru. Mám si tu novou desku vůbec poslechnout?
PO: Jak to ty “starý papriky” dělají?! Nová deska mě překvapila, jak nejlíp mohla. Souhlasím s tvrzením, že album nenese nijak výrazný hit, neznamená to ale, že jsou všechny songy odpad. Naopak! “Police Station” nebo “Factory Of Faith” s klidem konkurují starým peckám. Na “Dance, Dance, Dance” si zase trošku zavrtíte zadkem, no. Veškerou pozornost na sebe teď strhl Flea, a právě díky němu si Redhoti zachovali svůj tradiční zvuk. V tomto směru sice došlo k mnoha inovacím (například piano!), ale “papričkovský” podpis prostě neomylně poznáte. I ten nováček mi přestal lézt na nervy. “I’m With You” zůstává i s mým přehrávačem a zatím se vážně docela kamarádíme. Pěkně peprná záležitost!

Honza Průša – Víc než jen slušná deska hudební legendy (7/10)
Vztah ke kapele: Některá alba jsem točil hodně často. A nejlepší věc, co napsali, je “Under The Bridge”. “Stadium Arcadium” nebyl vyloženě průser, ale kvůli její délce jsem vůbec neměl chuť se k předchozí nahrávce Red Hot Chili Peppers vracet. Slyšel jsem ji celou snad jen pětkrát. Ani “I’m With You” není nejkratší, uposlouchat hodinu může být náročné, ale tady je všechno jinak. Redhoti nahráli desku, která sice nemá obrovské hity na první poslech, už od toho druhého se ale písničky snadno zadřou pod kůži. Fungujou. A pokud někdo říká, že se kapela dramaticky změnila, má možná trochu pravdu (už jenom díky výměně kytaristy je tu znatelný posun a kapela jako celek omládla), přesto hned u prvních taktů poznáte, o koho jde. Takže žádné drama se nekoná. Skupina prý na album čerpala i inspiraci v Africe, to ale není z desky příliš znát (a už vůbec ne v písni “Ethiopia”). Spíš pokračování v dávno dobře rozjeté cestě. “I’m With You” je víc než jen slušná a povedená deska vyzrálé hudební legendy. Možná občas až zbytečně moc přístupná, nikoliv však podbízivá. A btw. nejlepším místem alba je geniálně vygradovaná “Brendan’s Death Song”.

 Radek Londin – Hezky naplněná neočekávání (6/10)
Vztah ke kapele: V pubertě pokrevní, pak upadal…
Dovolte mi vzít to teď z více osobního pohledu a vysvětlit, proč mi vlastně nová deska Redhotů vadí daleko méně, než jsem čekal. Po přepáleném dvojalbu “Stadium Arcadium” už jsem tuhle kapelu definitivně zařadil mezi ty, u nichž mi bude bohatě stačit, když jejich nové singly občas omylem zaslechnu v rádiu – tom pohodovém, českém, kam skvěle zapadnou v celém svém post-Californication období… “I’m With You” sice neodstartovala žádnou novou éru, je spíše utvrzení statu quo, ale baví mě na ní větší příklon k funkovosti, pohrávání si s disco rytmy i dalšími prvky, které jsou z hlediska ortodoxního rockerství pokleslé. Tenhle lehce omlazený styl, ačkoli chvilkami působí nechtěně srandovně, mi pořád přijde sympatičtější než hořkosladké květinkové tralalánky předchozích alb, i když i ty se na novince najdou, jen ve vyváženějším poměru. Kiedis pořád dokáže napsat vysloveně lobotomické texty a i jako zpěvák je hodně diskutabilní, ale celá ta ubíjející plážová zábavovka, kterou Papričky v hodinové stopáži valí, se mi daleko lépe přijímá, když je tak nepokrytě přiznaná. Že nemají moc co říct, už jsem oplakal před lety…

Marek Odehnal – Žádné posvícení netrvá věčně (6/10)
Vztah ke kapele: Málokdo má takový přirozený cit pro napsání inteligentního hitu. A že jich mají Redhoti na svém kontě desítky. Moje velmi oblíbená kapela. Očekávání jsou u RHCP vždy veliká, a bohužel se jim je tentokrát v mých očích naplnit nepodařilo. Divoké funk-rockové časy už se samozřejmě nevrátí, a tak deska pokračuje v duchu příjemných pop-rockových písniček ve stylu “Stadium Arcadium”. Bohužel je tady ale výrazných a opravdu povedených asi jenom polovina skladeb (například úvodní dvojice “Monarchy Of Roses” a “Factory For Faith”, první singl “The Adventures Of Rain Dance Maggie” nebo závěrečná “Dance, Dance, Dance”). To je ale na plochu téměř hodinového alba vydaného po pěti letech takto věhlasnou kapelou málo. Tím spíš, že tehdy natočili RHCP materiálu na tři dlouhohrající desky a téměř každý song se mohl stát megahitem. Bez Johna Fruscianteho to holt prostě asi nejde, to jejich spojení je zkrátka osudové. Je navíc pochopitelné, že po tolika albech už se žádná vyložená bomba konat nemůže, žádná kapela nevydrží na tvůrčím vrcholu třicet let. Poslouchá se to příjemně, ale čekal jsem rozhodně víc, podobně jako od posledních Incubus. V kategorii mainstream rockového alba se pak Redhoti na letošní Foo Fighters nechytají ani zdaleka.

Petr Bláha – Vcelku povedená nuda (5/10)
Vztah ke kapele: Jedna z prvních oblíbených rockových kapel. John Frusciante kapele podstatně chybí, toliko si je snad potřeba ujasnit hned na počátku. Jeho nástupce trpí syndromem většiny nových kytaristů v zajetých kapelách, chybí mu vlastní xicht. Navíc ani chemie s novým členem nezafungovala tak, jak by měla. Po dvou posleších alba jsem měl v hlavě jen standardní redhotí eintopf a “Look Around”. Po třetím se toho vlastně moc nezměnilo a každý další poslech jen vytlačoval dojem z jediné počáteční hitovky. Nakonec nezůstala ani ta. Ostatně ani impozantní rytmika celek moc nezvedá s blátivého průměru. Pokud bych puntičkářsky hledal zajímavé momenty, tak bych je nepochybně našel, ale v dobách “Californication” jsem je hledat nemusel, spíše jsem strádal tím, že nepochytám všechny. Nikdy bych si nepomyslel, že to kdy řeknu nahlas, ale RHCP jsou v současné podobě nudní a nemají co říct. Průměrná deska by měla být signifikantní pro průměrnou kapelu, jenže průměrné kapely na stadiony nepatří… Chci víc, je to špatně?

Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/36300/Makrorecenze-I-m-With-You-Red-Hot-Chili-Peppers/

Komentáre

in: Kategória článku: Album I’m With You (2011), Všetky novinky · tagged:


Pridaj komentár