Svižný koncert Red Hot Chili Peppers si nejvíc užil Flea, živelný klaun s baskytarou

Hlasitou show Red Hot Chili Peppers v Praze si diváci mohli užít. I když koncert, do kterého kapela vlétla bezdechým pětadvacetiminutovým blokem několika skladeb a jamů v jednom zátahu, měl i několik slabších chvilek.

Historicky třetí český koncert kalifornské čtveřice Red Hot Chili Peppers znovu potvrdil, že patří k tomu nejoblíbenějšímu a zároveň muzikantky nejzdatnějšímu, co může dnešní světová rocková scéna nabídnout.

Bizarní směs

Od prvních tónů obligátní úvodní skladby Monarchy Of Roses, kterou zahajují všechny koncerty současného turné, nebylo pochyb o tom, že na hudební scéně je těžké najít kapelu, která by v sobě fúzovala víc hudebních směrů a stylů než tento už skoro třicet let působící dobře namazaný stroj.

Je směsí hard rocku, metalu, punku, elektrického blues, funku, rapu a hip hopu, jazzu, ba dokonce i různých etnických inspirací.

Je úžasné, že taková bizarní směs drží pohromadě. Pražský koncert znovu prokázal, že je to hlavně díky rytmické sekci, bezkonkurenčně nejlepší ve své generaci.

Bubeník drtí

Je nejen motorem občas zběsilého tempa a tankem, který se valí a drtí všechno před sebou, ale zároveň také zdrojem neuvěřitelně klikatých proměn temp a stylů, jimiž zhruba stominutové show oplývalo. Bubeník Chad Smith je vzorem razantního, muskulaturního hráče, buldozeru, jehož síla je ve spojení energie, rychlosti a invence.

Pamětníkům starších rockových časů mohl připomínat legendárního bubeníka Buddyho Milese, který podobným silovým způsobem drtil černý funkový a bílý hard rockový přístup k hudbě.

Největší ozdobou skupiny byl baskytarista Flea. Díky jeho technice hry je kapela rozeznatelná na první poslech. Na pražském vystoupení se blýskl prvním sólem hned v závěru úvodní skladby. Pro jiného muzikanta by bylo vrcholem show, tady teprve začátkem neuvěřitelné exhibice.

S trochou nadsázky lze říct, že celý koncert byl jedno jeho velké sólo, že jeho basa fungovala i jako doprovodná nebo sólová kytara, vyplňovala zvukovou hmotu souboru a dávala Red Hot Chili Peppers charakteristický sound.

S nohou v sádře

I v jeho případě lze najít obdobu v osobnostech minulých let. S každou přibývající skladbou připomínal víc a víc Bernarda Edwardse z kdysi obdivovaného diskotékového souboru Chic. Ostatně, řada skladeb středního tempa, které byly postaveny na napůl rapované, napůl zpívané melodii, jako kdyby z oka vypadla rytmickým strukturám z dílny Chic. Flea byl ve svých kostkovaných klaunských kalhotách a s temperamentním pohybem na scéně i hlavním bavičem kapely.

Určitě i proto, že jeho kolega Josh Klinghoffer vystupoval s nohou v sádře a musel při hraní sedět.
Klinghoffer, služebně nejmladší člen kapely, zaplnil místo po Johnu Frusciantem víc než obstojně. Ostatně, s kapelou hrál jako doplňující hudebník už na předchozím turné a s Frusciantem se zná dlouhá léta.

Vstoupil do dávno rozjetého stroje, kde není místo na hledání vlastní tváře, protože všechno je už nějakých dvacet let přesně definováno. Přesto se zdálo, že jeho osobním přínosem bude posun zvuku kytary kamsi dál do světa psychedelické hudby.

Kosmickým, hodně na elektronice závislým zvukem nástroje připomínal Jimiho Hendrixe v období Electric Ladylandu, kde se také ostrý rockový zvuk střídal s podivnou a nepopsatelnou „purpurovou mlhou“. Klinghoffer byl opravdu příjemným překvapením vystoupení, náhradou par excellence.

Orgasmické vyvrcholení

Ve chvílích, kdy kapela opouštěla zajetá schémata a začala improvizovat, čímž v Praze opravdu nešetřila, bylo vidět, jak se na své židličce trápí tím, že sálající emoci nemůže prožívat ve stoje.

Zpěvák Anton Kiedis se nezdál být úplně ve formě. Místy působil trochu unaveným dojmem. Možná i proto, že veškerou pozornost – včetně velké části moderování – na sebe stahoval temperamentní a živelný Flea. Tam, kde šlo o zpěv, nebyl vždycky úplně nejjistější, ale jako pro Red Hoty charakteristický rapper měl stále své nenapodobitelné kouzlo.

Když kapela v závěru vystoupení dala čtveřice k dobru svou funkovou hymnu Give It Away, stál pevně na špici jejího zběsilého orgasmického vyvrcholení.

Zvukový chaos

V roce 1969 uvažovali Miles Davis a Jimi Hendrix o společné skupině. Když Hendrix zemřel, z projektu sešlo, ale další vývoj Davisovy hudby k tvrdému funku naznačil, kam by jejich spolupráce směřovala. Nebylo by to daleko od mixu, jaký předvedli na pražském koncertě Red Hot Chili Peppers. Prostě, k vynalezení jejich stylu jednou muselo dojít.

Svižný a hlasitý koncert, do kterého kapela vlétla bezdechým pětadvacetiminutovým blokem několika skladeb a jamů v jednom zátahu, měl i několik slabších chvilek. Zvukař se poměrně dlouho pokoušel najít úplně přijatelný zvuk. Obvykle se to povede po několika prvních tónech, ale tentokrát se trápil poměrně dlouho, takže prvních pět minut zněla kapela rozmazaně až chaoticky.

Stejně nepřesvědčivě dopadl pro RHCP příznačný jam v přídavku. Proti různým koncertním záznamům, které běhají po internetu, byl příliš prázdný a nepřesvědčivý. Ale jinak si publikum, početné přibližně jako na Metallice, opravdu užilo.

Zdroj: http://art.ihned.cz/hudba/c1-57204450-svizny-koncert-red-hot-chili-peppers-si-nejvic-uzil-flea-zivelny-klaun-s-baskytarou#fotogalerie-gf364676-1-1943190

Komentáre

in: Všetky novinky · tagged: ,


Pridaj komentár