Na novou desku Red Hot Chili Peppers jsme čekali dlouhých pět let. Ta dostala název „I’m With You“ a je první spoluprací s novým kytaristou Joshem Klinghofferem. V produkci dvorního producenta Ricka Rubina vznikla nahrávka, na které se kapela nadobro odvrací od svých kořenů. A nezní to zas tak špatně…
Často slyšíte, jak si fanoušci stěžují, že jejich oblíbený interpret už nehraje tak jako dřív. Radiohead netočí alba ve stylu „OK Computer“, U2 neexperimentují tak jak v dobách „Achtung Baby“ a koneckonců i ti The Beatles se hodně rychle posunuli od obyčejného rock’n’rollu k psychedelii, což tehdy každému také nebylo hned po chuti. Nechme stranou kvalitu, ale ať už umělec dělá cokoliv, těžko může zůstat stát na místě. Samozřejmě najde se pár kapel, u kterých je vývoj pouze minimální (AC/DC), ale i ti naživo nebudou znít úplně stejně jako před třiceti lety. Takže pokud chcete zažít Red Hot Chili Peppers ročník X (dosaďte si libovolné datum), nezbude vám nic jiného, než si pustit starou nahrávku nebo případně záznam koncertu. To, že jsou Red Hot Chili Peppers v roce 2011 někde jinde, je vlastně v pořádku. Muzikantům táhne k padesátce a těžko budou ve svém věku poskakovat po pódiu s ponožkami navlečenými na přirození a hrát skladby typu „Catholic School Girls Rule“. Působilo by to trochu trapně. Jenomže ono to všechno stárnutí, rodičovství a abstinence vytvořila mezi hudebníky takovou pohodu, že se vytratilo veškeré napětí, které bylo důležité na všech předešlých nahrávkách. Ale nedá se nic dělat. Už to vypadá, že v případě RHCP to znamená, že čím střízlivější, tím nudnější. Při prodejích přesahující hranici 65 milionů alb jim to ale může být jedno. I tak je „I’m With You“ to nejlepší, co redhoti natočili od „Californication“. Odchod kytaristy Johna Fruscianteho, který kapelu opustil v prosinci 2009, bylo to nejlepší, co je mohlo potkat. Frusciante, jakkoliv skvělý kytarista, měl příliš velký vliv a přes to množství nápadů, kterými byli papričky natolik zásobeni, že si mohli dovolit dokonce natočit dvojalbum („Stadium Arcadium“) a k tomu ještě kopu b-stran singlů, které by svým množstvím vydaly na třetí disk, jen hrstka z nich stála za řeč, a tak čerstvá krev v podobě teprve jedna třicetiletého Joshe Klinghoffera formaci jen prospěla. „I’m With You“ je ale hlavně úplně jiné než všechno, co kdy tahle kalifornská partička natočila. Skladby jsou postavené především na Fleaho skvělých basových linkách, které se výborně doplňují s rytmikou bubeníka Chada Smithe. Pokud jste slyšeli pilotní singl „The Adventures Of Rain Dance Maggie“, máte zhruba představu, co vás čeká. Krom toho v několika skladbách uslyšíte piano, na které se během pauzy mezi alby naučil hrát právě Flea.
Z legrace plánovaný název „Dr. Johnny Skinz’s Disproportionately Rambunctious Polar Express Machine“ naznačoval, že by to zase mohla být sranda, ale vtipná je tak maximálně Fleaho modrá hlava nebo knírek zpěváka Anthonyho Kiedise. Nahrávka samotná je spíš zamyšlenější, a přestože funk je stále přítomen, tvrdší songy typu „All Around The World“ tady nenajdete. Inspirací je sedmdesátkové disco (tak jak se jím inspirovali i Rolling Stones na albu „Some Girls“) a také bělošský funk z osmdesátek (prostředních osm v „Look Around“ připomene „Rio“ Duran Duran). Taková „Police Station“ zase z ní jako mix Steely Dan a Radiohead („Just“). Na albu najdete pestrý mix stylů a několik opravdu povedených skladeb. K těm nejhitovějším patří „Look Around“ s rapujícím Keidisem a poněkud triviálním, ale chytlavým refrénem, která určitě v budoucnu vyjde jako singl, a především gradující „Brendan’s Death Song“. Ta je o Brendanovi Mullenovi, který kapele pomohl v začátcích, když je nechal vystupovat ve svém klubu. Mullen zemřel v říjnu v roce 2009 krátce po svých šedesátých narozeninách, kdy jej zasáhla srdeční mrtvice. Papričky tahle zpráva zasáhla natolik, že v momentě, kdy se to dozvěděli, napsali „Brendan’s Death Song“ – byl to první song s Klinghofferem vůbec. Povedená je i na klavíru postavená „Even You Brutus? a „Did I Let You Know“ se sólem na trubku, která zní jako Friendly Fires na steroidech. Pak je tady ale pár momentů, které by si zasloužily místo spíše na béčku singlu (jako například „Annie Wants A Baby“ nebo „Happiness Loves Company“). Ani úvod se moc nepovedl. Začátek „Monarchy Of Roses“ sice dá vzpomenout na „Warped“ z alba „One Hot Minute“ díky slokám se zkreslenými kytarami, ale refrén už je pouze tuctový a skladbu stahuje do průměru. Osobně mi trvalo nějakou dobu, než jsem si na zvuk „I’m With You“ zvykl, ale po opakovaném poslechu mě album začalo docela bavit. V jejich skoro třicetileté kariéře sice patří k tomu průměrnějšímu, ale i tak mají Red Hot Chili Peppers stále co říct. Je to za sedm, ale s odřenýma ušima.
Hodnotenie: 7/10 – zdroj: http://musicserver.cz